Mirka o Hance:
Nejmladší členkou je o pět let mladší sestra Lenky, Hanka. Když jsme byly v první třídě, Haničce byly dva roky. Později s námi jela na tábor a strašně se bála bojovky. To jí zůstalo dodnes. Ani za nic by nešla bojovku do lesa, kterou pro nás kluci nedávno tak skvěle přichystali. A proto od nás dostává k vánocům stále jen pavouky, sklípkany a podobnou havěť. Možná, kdyby přeci jen šla v noci do lesa, že by dostala taky kruhový objezd, maják, nebo třeba čaj a čokoládu :-).
Jinak je Hanka moc šikovná, hlavně jediná z nás děvčat opravdu umí řídit auto a vozí nás třeba na Slovensko ... máme štěstí že nikdo neviděl jak jsme přejely tu značku o zákazu odbočení!!! Její zvláštností je i to, že kdykoli se někam jede, trpí nezřízenou chutí k jídlu. Tu posnídá svíčkovou, jindy zmrzlinový pohár s jahodami zapije pivem a hodí nevinný úsměv na vykuleného číšníka. A kdykoli směřujeme na sever, naše cesty vedou vždy přes Turnov, protože se musí v tamějším ovocném baru vykoupit nejúžasnější zákusek „teplá zmrzlina“. Ale jinak je Hanka v jídle prý střídmá! Hanka je také velká cestovatelka, ráda poznává nové věci, ráda fotí, a užívá si. Na pěších výletech občas vybočí z trasy, musí totiž vidět všechno a ještě víc :-). Pracuje v nemocnici na rentgenu, tak si na nás občas hezky posvítí. Mám jí ráda, holku jednu :-).
Tomáš o Hance:
Hanka je z nás nejmladší, ale doba kdy byla malé ucho, zůstala za dětskými dveřmi a je dávno pryč. Dnes o ní vím, že je to žena sta účesů, občas když ji po čase spatřím, musím se na vteřinu soustředit, abych se ujistil, že je to právě ona, neboť její hlava nese jiný sestřih či odstín. Změny bych dnes již nespočítal. Podoba, která se mi vryla poprvé do paměti, je mahagonový sestřih na kluka maskovaný pod slaměným kloboukem. Hanka je odjakživa turistka každým coulem. Zvládá nejen vysoké hory, ale i dlouhé túry s dávkou dobrodružství. Její první štramácké boty v čase ranného vandrování hnědé barvy z nějakého vojenského výprodeje, zvětšující při pohledu její nohu o dvě čísla jí vynesly přezdívku „Velká bota“. Ta byla moje druhá oblíbená. Zmizela však v okamžiku, kdy Hanka přezbrojila na botky nové, u kterých nám často na důkaz kvalit byly podávány k nedobrovolnému testování celodenně nošené její bílé ponožky se slovy, že nikdy nesmrdí. Cestování je pro Hanku příznačné, navštívila již i tak vzdálené země jako je Čína nebo Bolívie.
Co umí Hanka také bravurně, je klamat tělem, mám tím na mysli, že ačkoli je malá drobná dívka tak toho umí neskonale moc sníst. Statný chlap v souboji neobstojí, zejména je-li předmětem konzumace pečená drůbež završená palačinkami. Kombinace a množství není pro ni limitem. Já nikdy nevím, kam to jídlo mizí. Syndrom jedlíka jí tak přinesl další oblíbenou přezdívku „Kyselina“. Stejně jako její sestra Lenka je milovnicí koňských hřív a má-li možnost se svézt na čtyřnohém oři, nevynechá ji. Je fascinující milovnicí sportovního světa a chodící encyklopedií.
Pro Hančinu nehranou panickou hrůzu z lekání a obecně strašení vůbec se stala mým oblíbeným terčem, kdy na tuto strunu strachu zejména my s Járou velmi rádi brnkáme. A tak kandidát další mojí přezdívky pro Hanku je „Nebojsa“. Nemůže tomu být tedy jinak, že nejlepším dárkem je právě maskovaný pavouk nebo podobná havěť. Doufáme, že ji jednou dostaneme na noční bojovku – to bude teprve pořádná legrace – tedy pro nás :-).
Ačkoli Hančin chrup jak ona tvrdí, prý prodělal více úprav než Járova chata, nemohu nezmínit její velkou chuť na sladké. Takže je-li nějaká cukrárna poblíž, Hanka větří jako mlsný pes a její rentgenové oči již dopředu prozkoumají nabídku laskomin. Obzvláště oblíbená je ta v Turnově, kde Hanka již je významný zákazník. Hanka pracuje ve zdravotnictví na obsluze rentgenu a tak není divu, že umí si na každého a cokoli řádně posvítit :-).
Magda o Hance:
Haničko, naše nejmladší z party. Když my už jsme byly dost velký holky a chodily do první nebo druhé třídy, ty jsi byla spokojené mimčo v kočárku. Jednou, začátkem dubna – odhaduji, že ti zrovna byly dva roky, vaše maminka měla ten den plno práce, zřejmě chystala slavnostní oběd a dort. My jsme natrhali čerstvé pampelišky a pořád u vás zvonily, že ti je chceme dát k narozkám. Vaše maminka z nás určitě měla velkou radost. To je moje nejranější vzpomínka na tebe. Pak jsme se vídaly občas cestou do školy – ze školy moc né, to jsi chodila už po ó! Za to s tvojí sestrou Lény jsme byly každý den a ty jsi byla stále malá Hanička…Jenže pak to nějak uteklo a najednou s námi jela na první velký výlet hotelbusem do Švýcarska a potom na Janovku učit se jezdit na huculech už stejně praštěná a už taky velká holka, se kterou je legrace a které nevadí náš (mírně řečeno) nestandardní smysl pro humor. Jakoby ti někdo pošeptal, že jsi dlouho byla pro nás pořád malé škvrně, tak si nás přerostla a to nemyslím jen výškou. Jediná z nás „žen činu“ řídíš auto (tím myslím dobře), organizuješ a objednáváš nám pobyty v tuzemsku i v zahraničí, vymýšlíš pro nás trasy, kterou soutěskou půjdeme, na který kopec vylezeme, ještě stihneš oběhnout ho dvakrát kvůli focení. Je teda fakt, že pro výstup na Kľak si neobjednala zrovna ideální počasí, ale asi schválně, co? To abys nás tam příště dotáhla zas! Už tě opravdu bereme za velkou holku, tak jako jsme my. Je s podivem co všechno stihneš: přes Čínskou zeď na Machu Picchu, do Rájecké Doliny přes České Švýcarsko a to všechno přes Turnov ... Aháá! Tak tady asi bude odpověď na záhadu, kde bereš tolik síly a energie na tvé rozlety! Jsem moc ráda, že tě výlety s námi v patách neodradili, vždyť ty na nás na tom kopci počkáš, mezitím si můžeš slupnout nějaký ten dortík a my už se tam nějak dobelháme! Doufám, že tě to s námi bude ještě dlouho bavit, protože nás s to s tebou teda baví! Ale už si nás dlouho nezvala do toho Turnova! Tak až skončí mistrovství, nebo olympiáda, nebo světový pohár vyrazíme, jo?
|
